Trapas roku!

Dnešní den se zapsal mezi ty dny, na které do konce života nezapomenu. Poměrně často se dostávám do trapných situací, většinou se tomu hned zasměju, ale dnes jsem se zasmál až s odstupem, ta situace si to prostě vyžadovala. O co tedy jde?

Jedu si takhle ráno metrem na lince B z Černého mostu do centra. Posadil jsem se, udělal si pohodlí, otevřel deník Metro a hltal jednu informaci za druhou. Lidé nastupovali a vystupovali a já si okolí moc nevšímal. Zhruba za stanicí Vysočanská mě ovšem z mé ranní pohody vyrušil opravdu upřímný a hlasitý smích. Najít toho smáče nebylo až tak složité. Byla to paní, která seděla přes uličku proti mně. Nečetla žádnou knihu ani časopis, v ruce nedržela mobil a ani vedle ní nikdo neseděl. Bylo pro mě záhadou, čemu se směje a tak jsem začal pátrat. Identifikoval jsem místo, kam směřoval její pohled a byl jsem z toho v šoku. Hleděla přímo do mého rozkroku. Podíval jsem se tam také a nevěřil jsem vlastním očím. O tom, že se mi prošoupali kalhoty mezi nohama jsem věděl a intenzivně jsem sháněl nové (ty samé), ale že mám děravé i trencle byla pro mě zcela nová informace. Přes obě díry se mi, při dělání pohodlí, protlačilo jedno varle, které hrdě zdravilo protisedící paní.

Měl jsem tisíc chutí na další stanici vystoupit, ovšem jsem hráč a ten se nikdy nevzdává. Zachoval jsem chladnou hlavu a demonstrativně jsem vztyčil ukazováček, kterým jsem nemilosrdně varle protlačil zpět do kalhot. Dal jsem nohu přes nohu a s výrazem pokerového hráče jsem předstíral, že si dál čtu Metro. To paní rozesmálo ještě víc a mám takové podezření, že si smíchy cvrnkla do textilu. Na další stanici si vystoupila a já jsem se v klidu mohl propadnout do země.

Prvních několik hodin po tom incidentu jsem se cítil opravdu strašně trapně. Pocit trapnosti, nahradil pocit pobavení a tak jsem se svěřil kolegům v práci. Historka se stala hitem dne.

Říká se, že vše co se v našem životě odehraje, má svůj význam a posouvá tě to o krok dále. To se stalo i v tomhle případě. Pořídil jsem si nové kalhoty, několikatery nové trenýrky, stal jsem se členem facebookové skupiny Divnolidi v MHD a nově jsem hrdým majitelem ojetého automobilu značky VW, abych už nikdy tu paní nepotkal.

Utužovač vztahu nebo rozvraceč?

Mám za sebou pár dlouhodobějších vztahů a pokaždé se našel někdo v mém okolí, kdo vyslovil otázku, která již delší dobu visela ve vzduchu. – „Už před sebou prdíte? Ne? Tak až budete před sebou prdět, tak to bude vážný.“

Podívejme se na stručnou charakteristiku jevu, jemuž je přisuzována ta magická síla zaručující dlouhodobý vztah: Větry (latinsky flatus) je označení pro směs plynů, zpravidla nepříjemně zapáchající,
produkovanou v trávicím traktu a vypuzovanou konečníkem v rámci procesu zvaného flatulence neboli prdění. Vypouštění plynu bývá doprovázeno charakteristickým zvukem vyvolaným kmitáním tkání v okolí řitního otvoru.

Zpočátku jsem na tuto otázku odpovídal v rozpacích, že to rozhodně nikdy nenastane, abych si před holkou prásknul. Ovšem postupem času jsem zjistil, že je to prostě nevyhnutelné. Přítelkyně chtěla se mnou trávit více času a jak každý ví, délka rande je přímo úměrná množství plynu, který jsou střeva schopna pojmout. Jednoho krásného dne jsem s tím tedy začal.

Každý kdo je plně zdráv mi musí dát za pravdu, že tento proces neutužuje vztah v rovině fyzické, ale spíše na úrovni mentální. Dáváte tím zřejmě partnerovi najevo, že máte k němu důvěru a že se před ním
nestydíte. Ovšem! Nevyjadřujete tím svou lásku! O tom jsem se přesvědčil, když začala přede mnou jedna má ex. To se nedalo. Kdyby mě měla opravdu ráda, tak by to nedělala.Asi jsem přecitlivělý, ale prdící holka ve mně vyvolává

nepředstavitelný odpor. I když jsem měl na jednu stranu radost, že to bere „vážně“, ostatní mé pocity byly silnější. A tak se objevila další otázka, na kterou jsem musel najít rychlou odpověď. Jak říct citlivě, aby přestala „utužovat“ náš vztah? Začal jsem u sebe. Přestal jsem flatulavat před přítelkyní a několikrát jsem naznačil, že bych byl rád, kdyby to přestala dělat i ona. Ovšem bezúspěšně. Tento scénář se opakoval ve všech mých dlouhodobějších vztazích.

Netvrdím, že za mé rozchody může prdění, ale s jistotou můžu prohlásit, že rozhodně nepřidalo na vážnosti mých vztahů. Ptám se tedy – Je to jen lidový mýtus? A jak to máte vy?

Bonbóny s příchutí penisu

Dnes jsem si povšiml na jednom zahraničním webu zprávy, která mi vyvolala údiv na tváři. Jedná se o zprávu, kde se píše, že v EU, USA a Kanadě zakázali prodej bonbónů s příchutí penisu na vyléčení homosexuality. Nešokovalo mě, že zakázali prodej, ale spíše, že vůbec něco takového existuje.

V článku byla i přidaná fotka tohoto zázračného léku.
Na krabičce byl uvedený Dr. Neil Formes, jako vynálezce těchto bonbónů. A já se ptám, odkud tento homofób ví, jak chutná penis? Já to třeba nevím, jelikož mám všech dvanáct páru žeber a mé tělo mi to nedovolí. Asi se obětoval pro blaho lidstva a trochu si zablbnul s klukama v laborce.

Jelikož to bylo prodáváno jako bonbón, tak se jedná o potravinářství. Každý kdo v tomto oboru dělal, tak asi ví, že se musí každá výrobní šarže degustovat. Úplně si představuji, jak skupina pěti až deseti homofobů hodnotí konzistenci, barvu a hlavně chuť.

Na krabičce je mnoho hesel, jako například extra silná chuť penisu a tak dále. Ovšem už tam není uvedeno, jestli mytého nebo nemytého.

Neumím si představit jak to má fungovat a jaké je dávkování. Když bych jako dostal v kanclu chuť na svého kolegu, tak bych si to měl vzít? A co když dostanu chuť na svého kolegu těsně před nějakým jednáním? To bych pak při své prezentaci zasmrděl svým penisovým dechem celou zasedačku.

Dočkáme se taky, že se začnou prodávat bonbony s příchutí vagíny na vyléčení homosexuality u žen, nebo už to vynalezli rusové a prodávají to jako sušené ančovičky?

Jsem rád, že EU, USA a Kanada jsou svobodné země a uvědomují si, že homosexualita není nemoc.